Bohumil *1927 (81 let): "... a bylo to to pravé, ořechové. Kolik je mi let, o tom jsem vůbec nepřemýšlel"

Když to spočítám, tak jsem letos v létě absolvoval pátý semestr. Začal jsem na jaře 2006. Rozcvička byla snadná, proč, o tom později. Ale ty formy a jejich spojení. Držení balonu u pravého ramene. Která ruka je nahoře, pravá, levá? Co nohy? Jeřáb si provětrává křídla, Zase ty ruce, každá jinak a k tomu nohy, atd. atd. 

Co myslíte? Přišel jsem domů a nevěděl jak to bylo. Tak to začínalo.

Nicméně jsem se po půl roce dostal k devítce. Pomohly semináře a výborné Tomášovo CD (DVD). A samozřejmě trpělivost i shovívavost obou cvičitelů Jitky a Tomáše. Druhý rok se k opakování devítky přidávaly postupně formy čtyřiadvacítky. K obtížnému couvání přibyly kopy a kohouti. Ta rovnováha! 

Na konci roku a půl jsem znal sestavu 24, ale ne uměl. Věděl jsem, že pro mne nemá smysl rozšiřovat sestavu o další formy. Dohodl jsem se, že budu dál cvičit jen čtyřiadvacítku. Udělal jsem dobře. Snažím se odstraňovat chyby a zdokonalovat provedení. Doufám, že se v dohledné době dostanu k opravdovému prožívání sestavy.

Vrátím se k rozcvičce a tedy k mým sportovním aktivitám v mládí.

V 15 letech, v r. 1942, jsem začal chodit do cvičení v tělocvičné jednotě DTJ v Tlučné. Cvičilo se hlavně na nářadí, v zimě v tělocvičně, v létě na hřišti. Na hřišti se také hrála házená, volejbal a "pěstovala" lehká atletika. Pěstování, to bylo prostě běhání, skákání, házení a vrhání oštěpu, disku a koule bez jakýchkoliv odborných znalostí. Bradla, hrazda, kruhy a kůň nebyly právě můj koníček. 

Zajímala mě lehká atletika a když se časem utvořil v jednotě lehkoatletický oddíl začalo se trénovat a závodit. Připomínám, s prakticky nulovými znalostmi techniky lehkoatletických disciplín. V létě pomalu nebylo dne bez hřiště, závodů nebo běhání po lesních průsecích. Výsledky? Jako dorostenec běh 60m 7.9 sec., 100m 12 sec., skok do výšky 164cm. V r.1947 se konal na Strahově přebor svazu DTJ, kde jsem byl mezi muži v běhu na 100m pátý za 11.6sec., na 200m třetí za 24.3sec. Ale také: V r. 1947 se konaly v Plzni krajské nářaďové přebory mužů, kde jsem byl členem družstva, které obsadilo první místo. 

Získaná forma mě vydržela i do vojny. V r.1950 jsem na oblastních závodech v Žilině vyhrál skok do výšky. Na armádních přeborech v Ostravě jsem se sice dostal do finále, ale v něm skončil na základní výšce.Tím v podstatě skončila má atletika. Pro různé reorganizace tělovýchovy a pod. snad ani nebylo kde pokračovat a začaly jiné zájmy.. Stručnější přehled o mém sportování v mládí snad ani nejde napsat.

Jenom chci poznamenat, že všechno co jsem sportem získal se mi v životě vyplatilo.

Proč jsem začal v 79 letech TAIJI?

Je hrozně těžké skočit bez vysvětlování z roku 1951 do roku 2006. Řekl bych skoro nemožné. Po létech rodinné pohody přišlo období po r. 2002, nejhorší jaké jsem snad mohl zažít. Nechci líčit události těch let. Odnesly to duše i tělo. A aby toho nebylo málo, v r.2004 onemocněla manželka a za rok zemřela. Svět se nezastavil, okolo mne šlo všechno obvyklým způsobem dál.

Jak se to všechno podepsalo na mém fyzickém stavu se ukázalo v lednu 2006. Přítel mě nabídl, abych ho doprovodil na obhlídce trasy naučné stezky nad Vltavou, plánované na letní výlet. Rád jsem přijal. S chůzí jsem nikdy neměl problém a tady se jednalo o pár km. Počasí na jedničku, sněhu jenom na ukázku. Někde v polovině cesty jsem se začal potit, s námahou došel propocený zpátky k autu, zle od žaludku a pro nevolnost. neschopný jet autem. Skončilo to na pohotovosti s výsledkem - zřejmě vyčerpání. Po této zkušenosti jsem si řekl: musím se sebou něco dělat. Nejlepším lékem na tělo i na duši je práce a sport.

Začal jsem s ranním cvičením, ostřejšími procházkami a trochu turistickými pochody. Už dříve jsem hledal nějakou možnost pravidelného cvičení. Zavrhl jsem jógu, džudo i cvičení v tělocvičně s partou starších turistů. Zaujala mě nabídka kurzu pro začátečníky TAIJI CENTRA PLZEŇ. Začal jsem navštěvovat cvičení a bylo to to pravé ořechové.

Kolik je mi let, o tom jsem vůbec nepřemýšlel.

Jaké jsou mé zkušenosti dnes. O začátcích jsem už něco napsal výše.

Po těch dvou a půl létech a zdokonalování v posledním roce vzpomínám na chyby, kterých se snažím zbavit. Především je to rychlost cvičení, stále mám tendenci zrychlovat. Další je rovnováha. Myslet na to jak rozdělit váhu těla. Držet se zpříma - měl jsem tendenci naklánět se za rukama při oblacích apod. To a další nároky na provedení forem dělá z Taiči cvičení, jež zaměstná tělo i mozek. Nejsou to jenom prostná. Troufám si říct, že soustředěné cvičení sestavy je forma meditace pro vyčištění hlavy.

Nemůžu říct, že umím čtyřiadvacítku, pořád je co opravovat a zdokonalovat. To ví i všichni tři cvičitelé, Tomáš, Jitka a Jan.

Ale tvrdím, že hlavně cvičení Tajči přispělo k mé duševní rovnováze i zlepšení fyzické kondice.

Těším se na další cvičení po prázdninách i na případné celodenní semináře.

Bohumil, *1927

2.8.2008