Petra *1983: "Čím dál častěji se mi také daří opravovat si držení těla i během dne"

Mé prožívání cvičení taiči prochází stále proměnami. Cvičím už dva roky a od prvních hodin jsem měla pocit, že je to cvičení, které mi sedne. Ze začátku jsem se soustředila hlavně na to, jak mám co nejsprávněji provádět jednotlivé pohyby (formy) a jak tyto formy na sebe navazují a jak jdou za sebou. Zároveň mi ale všechny pohyby připadaly přirozené a při cvičení jsem se cítila dobře. 

Těšila jsem se na dobu, kdy už začnu vnímat nějaké to proudění energie v těle. To se však nedařilo tak rychle, jak jsem si původně představovala.

Nebylo úplně jednoduché zkoordinovat správně pohyby rukou, nohou a pasu s přenášení váhy a s kroky. A k tomu ještě být uvolněná, mít klidnou mysl, správné držení těla a dodržovat celou řadu dalších instrukcí. Časem mi ale sestava přešla do krve, tzn., že už jsem nemusela přemýšlet, který pohyb následuje a tělo už si začalo cvičit tak nějak "samo", jak je zvyklé. Tak jsem se mohla více soustřeďovat na vylepšování provedení jednotlivých forem a uplatňování principů.

Doba, za jakou přejde sestava člověku do krve, je asi u každého individuální, ale asi nejvíc záleží na tom, kolik času se věnuje cvičení doma. Pro mě to nebylo vždy jednoduché se doma přimět ke cvičení, ale nakonec to rozhodně stálo za to.

První zajímavé pocity se začaly objevovat při stání v postoji Wu ti, kdy jsem jasně začala vnímat, jak se mi zahřívají ruce, skoro, jako bych je měla ponořené v horké vodě (když si ale potom na ruce sáhnu, zjišťuji, že nejsou tak horké, jak jsem si myslela, ale jen příjemně teplé).

V postoji Wu ti se soustřeďuji na co nejsprávnější držení těla a to se pak snažím dodržovat i v sestavě. Čím dál častěji se mi také daří opravovat si držení těla i během dne. Pomáhá mi to uvolňovat ztuhlost svalů, která mi dříve způsobovala trochu bolesti v kříži a za krkem. Až díky cvičení jsem si uvědomila, že mám běžně často zvednutá ramena a to mi způsobuje napětí ve svalech, že je pro mě třeba se uvolnit v ramenou a nejen v nich. Také doufám, že se mi cvičením podaří zbavit se skoliózy.

Nezvyklé pocity se také začaly objevovat při cvičení čchi-kungu (který cvičíme intenzivněji na seminářích než v hodinách kurzu), kdy jsem mezi dlaněmi začala pociťovat přitahování nebo odpuzování a podle toho se ruce téměř samy začaly od sebe vzdalovat nebo se přitahovat.

Samotné cvičení Tai-či mi v současnosti přináší zklidnění, jakési pozastavení od každodenních činností. Je to vlastně opravdu jako taková meditace (v pohybu).

Když se mi podaří se do cvičení plně ponořit a nenechat se rozptylovat rušivými myšlenkami, (což se mi lépe daří při cvičení venku v přírodě), tělo se začne jakoby rozpouštět a splývat s okolním prostředím. Cítím se při tom měkce, radostně a prostě mě to baví.

Cvičení ve dvojicích je zase zajímavé v tom, že člověk zjišťuje, jak se jeho cvičení liší od cvičení ostatních. S někým se daří sladit pohyby lépe, s někým hůře, s jiným vůbec (ale to vůbec nevadí) a s dalším jakoby se naše pohyby až navzájem neutralizovaly, jako by jsme cvičili zrcadlově stejně. Toto cvičení určitě zvyšuje vnímavost k druhému člověku a schopnost naslouchat jeho pohybům.

Na kurzech Tai-či jsem také poznala několik nových přátel a spřízněných duší, což je pro mě také velkým obohacením.

Petra, *1983